Buddha

V noci se probudil. Jeskyně byla osvětlena, ale zdroj světla nemohl nalézt. Vzpřímil se na svém mechovém loži a rozhlížel se kolem. Vtom k němu přistoupila něžná ženská postava v bílém šatě.

»Janando!« zvolal a vyskočil. »Jak jsi ke mně přišla?«

»Prosila jsem, abych tě směla vyhledat a promluvit si s tebou, Gautamo,« Janandin hlas zněl tak tichounce, jakoby přicházel z veliké dálky.

Chtěl se ptát dále, ale její jemná bílá ruka mu pokynula, aby mlčel.

»Na nic se mě teď neptej, Gautamo. Slyš, co ti mám říci! Nemohu započít svůj vzestup, dokud ti neotevřu oči a neřeknu, v čem jsme oba chybili. Jednali jsme sice v nejlepším úmyslu, ale prohřešili jsme se proti věčným zákonům Božím.«

»Pravíš, že nemůžeš započít se vzestupem – Janando, což nejsi již mezi živými?«

»Ne, Gautamo! Věčný mě odvolal, protože jsem zde byla zbytečná. Ale nech mě domluvit. Bylo mi dáno jen málo času: Oba jsme špatně pochopili to, čemu lidé říkají »povinnost«. Povinnost je bezpodmínečné plnění vůle Boží v úkolu nám určeném. Mou povinností bylo dát říši dědice a vychovat ho v úctě k Věčnému. Této povinnosti jsem nemohla dostát, protože muž, jemuž jsem měla darovat syna, se mi vyhnul. Postoupil mě jinému. Ten je dobrý a miloval mne. Ale já jsem nikdy nemohla zapomenout na muže, který mi byl ukázán ve snu. To jsem považovala za hřích. Ačkoliv jsem byla druhému muži dobrou ženou, přece jsem často proplakala celé noci, poněvadž jsem si stále jasněji uvědomovala, že Věčnému se lží neslouží.

Jestliže ses domníval, že tvá povinnost ti velí žít osaměle, pak jsme tak měli učinit oba. Neměli jsme právo uchýlit se ke lži jen proto, abychom zachovali říši mír. Co jsme udělali, je naším hříchem. Ale to, co jsem zde dole jen tušila, vím nyní zcela jistě: Naše oběť byla zbytečná! Myslíš, že bych viděla ve snu tvůj obraz, kdybychom si nebyli určeni? Ty i já jsme měli ve vzájemném spojení dát říši dědice, který by po tvé smrti řídil pevnou rukou říši i víru. Kdo tě nahradí, až budeš odvolán z této země?«

»To trápí i mě,« vyhrkl Gautama prudce. »Ale domníval jsem se, že se na to nemám ptát, že Věčný rozhodne sám!«

»Gautamo, Věčný rozhodl! Ale my jsme chtěli být chytřejší než on. Neptali jsme se, zdali to, co jsme učinili, je jeho vůle. Onen plán ti vnukl v dobrém mínění některý krátkozraký pomocník, protože ses nedovedl oprostit od pojmu povinnost, jak jsi mu rozuměl ty.

Kdybychom poslouchali Věčného, nemuseli jsme přinést oběť zřeknutí se jeden druhého. Mohl jsi být jeho služebníkem a my jsme měli naším životem dokázat, že mu sloužíš správným způsobem. Byli bychom se stali národu příkladem, jak má vypadat pravé manželství spočívající v Bohu. Bylo snadnější zříci se všeho již předem než přinášet denně oběť vzájemného nevázání se. Rozumíš mi, Gautamo?«

Janandina otázka zněla naléhavě. Odpovědí bylo zasténání. Před Gautamovým vnitřním zrakem se roztrhl závoj, takže jeho pochybení, do něhož strhl i Janandu, se před ním objevilo v oslňujícím světle. Může mu být někdy odpuštěno? Jananda znovu začala mluvit: »Když jsem si uvědomila, v čem jsem chybila, prosila jsem Věčného z hloubi svého srdce za odpuštění. Prosila jsem, aby aspoň Suddhódhana nemusel trpět, a má prosba byla vyslyšena. Pán Světů mě odvolal a poslal mému choti ženu, která je hodna jeho lásky a která mu daruje dědice. Jsem za to Věčnému vděčna! Stále jasněji vidím svou vinu, jež mi byla odpuštěna dříve, než jsem za ni činila pokání. V jiném životě mi bude dovoleno napravit, v čem jsem chybovala. Smím vystoupit o kousek výše, aby se mé poznání prohloubilo. Ale nemohu začít se vzestupem, dokud tě neprobudím. Gautamo, poznej svou vinu a čiň pokání již nyní, aby ti nebránila ve vzestupu na onom světě! Díky Věčnému, že jsem s tebou mohla mluvit. Žij blaze.«