Poutník světy
DE: 1-3 dnů, v dalších zemích: 5-30 dnů
Vyrovnání mezi dáváním a braním
Existuje zákon, který má zásadní význam pro trvání celého stvoření: zákon vyrovnání mezi dáváním a braním.
Řídí se jím veškeré dění ve stvoření, ať se jedná o souhru sil nebeských těles nebo rovnováhu pozemského těla. Dennodenně jej dodržujeme při vdechování a vydechování, i když většinou podvědomě. Nebo snažíme-li se uvést něco »do rovnováhy«. Na druhé straně utrpíme škodu, vyvede-li nás něco z rovnováhy, ať ve velkém nebo v malém, neboť nedbání tohoto zákona má za následek váznutí a poruchy, při trvalém porušování vede dokonce k rozpadu a zániku. Pomysleme jen na poměr mezi prací a odpočinkem. Nadměrné přepínání v práci škodí právě tak jako pohodlný život v klidu. Obojí nese s sebou nemoc a předčasnou smrt. Jen správné střídání práce a odpočinku přináší rovnováhu.
Trvalé vyrovnávání mezi dáváním a braním je zdrojem zdravého pohybu, který jediný umožňuje výstavbu a udržování, oživuje a osvěžuje ducha. Kde je dávání a braní v rovnováze, tam se dostaví harmonie a mír.
Dávání je přitom na prvním místě, neboť teprve dávání podmiňuje braní. I my musíme nejprve správným vydechnutím ze sebe něco vydat, abychom pak mohli při nádechu do sebe přijmout oživující látky.
Proto také Ježíš řekl: »Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere« (Sk. 20,35). Kdo nezištně dává, ať již pozemské nebo duchovní hodnoty, získá nakonec nejvíce sám, protože smí mnohonásobně přijímat dobré plody toho, co dobře zasel.
Je třeba, aby každé dávání bylo vyrovnáváno nějakou formou protihodnoty. I nemajetný člověk může v tomto smyslu naplňovat princip vyrovnání přátelským pohledem, srdečným poděkováním či dobrou radou.
Stejný smysl spočívá v Goetheho výroku: »Co jsi zdědil od otců, osvoj si, abys to vskutku vlastnil« (Faust, 1. díl). Osvojení vyžaduje práci, vlastní námahu, již musíme vynaložit dřív, než můžeme něco přijmout a vlastnit.
Také podvojné účetnictví zde může posloužit jako příklad; jeho význam nespočívá v podvojném účetním zápisu »má dáti« a »dal«, nýbrž v kontrole vyrovnání mezi výkonem a jeho protihodnotou. Goethe o něm napsal v románu »Viléma Meistera léta učednická«: »Jaké výhody skýtá podvojné účetnictví kupci? Je jedním z nejpozoruhodnějších vynálezů lidského ducha a každý dobrý hospodář by je měl zavést ve svém hospodářství« (1. kniha, 10. kap.).
Člověk je však nevynalezl, nýbrž pouze nalezl jako jakousi nápodobu principu vyrovnání, od počátku zakotveného ve stvoření.
Tento princip platí přirozeně i pro duchovní děje. Z duchovní síly, kterou Stvořitel stále vlévá do svého stvoření k jeho zachování a rozšíření, žije i lidský duch. Pomocí této síly utváří své city, myšlenky a činy. Protihodnotou, kterou člověk dluží svému Stvořiteli jako vyrovnání za užívání této síly, je dík – radostný dík v činu, to znamená ve správném použití této síly. Tak je i dík ve vzájemných lidských vztazích důležitou hodnotou vyrovnávání, je-li vyjádřen s vnitřním procítěním, ne pouze formálně.
Jednostranným používáním duchovní tvůrčí síly k nízkým cílům ztratil lidský duch v průběhu tisíciletí rovnováhu ve všech oblastech života. Stále jen bral z bohatých darů stvoření, přijaté používal nadto ještě chybně, ke zlému, a zcela při tom zapomínal na dávání.
Můžeme se proto divit, jestliže vyrovnávající Boží spravedlnost nyní obnovuje rovnováhu? Stále bouřlivější události všude na světě mluví přece jasnou řečí.
Dbát přísně a spravedlivě na stálé vyrovnávání mezi dáváním a přijímáním ve všech oblastech pozemského života je velkým budoucím úkolem lidí na zemi. Budou to moci dokázat jen tehdy, osvojí-li si hluboké vědění o zákonech stvoření.
Tak bude také jednou zákon o vyrovnání mezi dáváním a braním tvořit základ skutečného porozumění mezi národy. Bude to doba, v níž národy, stojíce vedle sebe, si budou vážit jeden druhého, vzájemně si pomáhat a podporovat se v poznání, že každý životaschopný národ, každá zdravá rasa vlastní něco, co nutně patří k doplnění, k dotvoření celku, co jiné národy a rasy nemají. Jsou to pozemské a duchovní hodnoty, které jsou »vlastnictvím národa«.
K duchovním hodnotám patří např. schopnosti a vlohy, druh a intenzita spojení se silou proudící stvořením a jejím využitím; k pozemským hodnotám pak náleží pracovní síla, viditelné a neviditelné přírodní poklady jako síly vody, ohně, vzduchu, a poklady země, také však krása krajiny.
Všechny tyto hodnoty zavazují k výměně. Žádný národ nesmí dary a poklady svěřené Stvořitelem upírat jiným národům, které je potřebují k vlastnímu doplnění – jinak tím utrpí škodu. Neboť národ, který své hodnoty trvale nepředává dále, podvazuje životně důležitou výměnu. Výměna se však musí provádět tak, aby žádný národ nemohl jednostranně využívat národa jiného. Vždy se musí zachovat rovnováha mezi dáváním a braním.
ISBN | 978-3-87860-395-5 |
---|---|
Autor | Herbert Vollmann |
Formát | 15 x 23 cm |
Provedení | lepená vazba |
Počet stran | 112 |
Jazyk | Čeština |
Čas doručení | DE: 1-3 dnů, v dalších zemích: 5-30 dnů |