Ve světle Pravdy – Poselství Grálu, svazek III

VÁNOCE

POSVÁTNÁ noc! Jásavý zpěv radostných díků zaplavil kdysi všechny úrovně stvoření, když se v betlémském chlévě narodil Syn Boží Ježíš. Pastýři na polích, jimž byla v době radostného rozechvění vesmíru sňata páska z duchovních očí, aby svědčili o nezměrné události a upozornili na ni lidstvo, padli v bázni na kolena, přemoženi novým, nepochopitelným děním.

Bázeň to byla u pastýřů, v té chvíli přechodně jasnovidných a jasnoslyšných. Bázeň před velikostí události a před zjevenou Boží všemohoucností! Proto také zvěstovatel ze světlých výšin pravil nejdříve k jejich upokojení»Nebojte se!«.

Jsou to slova, s nimiž se setkáte vždy, když posel ze světlých výšin promlouvá k lidem; neboť bázeň je to, co pozemští lidé vždy cítí jako první při spatření a uslyšení vznešených poslů. Je vyvolána tlakem síly, jíž jsou v takových okamžicích poněkud otevřeni. Jen velmi málo otevřeni, protože o něco více této síly by je muselo již rozdrtit a spálit.

A přece by měli lidé cítit radost, nikoliv bázeň, jestliže jejich duch touží po světlých výšinách.

Ve svaté noci se tohoto zvěstování nedostalo celému lidstvu. Kromě hvězdy, jež se ukázala hrubohmotně, nespatřil nikdo z pozemských lidí tohoto světlého zvěstovatele a světlé zástupy kolem něj. Nikdo je neviděl a neslyšel, než těch několik vyvolených pastýřů, kteří se tomuto dění ve své prostotě a spojení s přírodou mohli nejsnáze otevřít.

A nikdy nemohou být zde na zemi tak veliká zvěstování ohlášena jinak než prostřednictvím několika málo vyvolených! Na to povždy myslete, neboť zákonitost ve stvoření nemůže být kvůli vám zrušena. Netvořte si proto fantastické představy o mnohých dějích, jež nikdy nemohou být takové, jak si je představujete! V těchto vašich představách jsou tiché požadavky, a ty nepramení z pravého přesvědčení, nýbrž jsou znamením skryté nevíry a duchovní lenosti. Duchovní lenost nepřijímá slova mého Poselství tak, jak to Slovo vyžaduje, aby se mohlo stát v lidském duchu živým.

Tehdy se pastýřům uvěřilo, aspoň na krátkou dobu. Dnes je pro takové lidi jen posměch, jsou považováni za nenormální, nebo dokonce za podvodníky, snažící se dosáhnout pozemských výhod. Lidstvo kleslo příliš hluboko, než aby mohlo volání ze světlých výšin přijmout za pravé, zvláště když je samo nemůže slyšet a samo nemůže nic vidět.

Myslíte si, lidé, že kvůli tomuto vašemu hlubokému pádu změní Bůh své dokonalé zákony ve stvoření, jen aby vám sloužil, vaše chyby sám překlenul, vaši duchovní lenost vyrovnal? Dokonalost jeho zákonů ve stvoření je a povždy zůstane nedotknutelná, nezměnitelná, neboť ony v sobě nesou svatou vůli Boží!

Tak ani dnes se nemohou zde na zemi naplnit očekávaná veliká zvěstování jinak než ve formě, kterou již dlouho znáte a kterou i uznáváte, pokud se zvěstování udála v dávné minulosti.

Tak zvaný dobrý křesťan by jistě považoval za rouhače a velkého hříšníka člověka, který by se odvážil tvrdit, že zvěst o narození Syna Božího Ježíše je pohádka.

Avšak týž dobrý křesťan odmítá zvěstování nynější doby s horlivým rozhořčením, přestože jsou stejným způsobem tlumočena těmi, kdo jsou k tomu omilostněni. Považuje tyto prostředníky jednoduše také za rouhače, v nejlepším případě snad jen za fantasty nebo nemocné, často také za zbloudilé.

Uvažte však sami, kde je zde zdravé myšlení, kde přísná důslednost a kde spravedlnost? Jednostranně zaujaté a chorobně omezené jsou tyto názory přísných věřících, jak se sami rádi nazývají. Avšak v nejčastějších případech je zde skutečnou příčinou lenost ducha a z ní pramenící lidská domýšlivost duchovně slabých, snažících se křečovitě přimknout alespoň kvůli vnějšímu zdání k něčemu z minulých událostí. K něčemu, co se naučili, co však v sobě nikdy skutečně neprožili. Nejsou schopni pokročit duchem kupředu, a proto všechna nová zjevení odmítají.

Kdo z věřících již vůbec vytušil velikost Boží, spočívající ve zrození Syna Božího, jež se tiše událo té posvátné noci? Kdo tuší milost, kterou tehdy dostala Země darem?

Tehdy byl ve sférách jásot, dnes smutek. Jen pozemsky si hledí tak mnohý člověk udělat radost, sobě anebo jiným. Ne však v tom smyslu, v jakém by to činil, kdyby v jeho duchu žilo poznání nebo vůbec pravé chápání Boha.

Při nejmenším vytušení skutečnosti dělo by se všem lidem stejně jako pastýřům, ano, tváří v tvář vznešenosti zjevení by to nemohlo být jiné: ihned by klesli na kolena… z bázně! Neboť jako první by v nich mocně vyvstala bázeň a srazila je na kolena. Protože s tušením Boha by vyšla najevo i veliká vina, jíž se na zemi člověk obtížil svou lhostejností, s níž přijímá milosti Boží a nic za to skutečně ve službě Bohu nekoná.

Jak je zvláštní, že chce-li člověk někdy výjimečně nechat na sebe opravdu působit vánoční svátky, snaží se přenést do svého dětství!

To je přece dosti zřetelné znamení, že jako dospělý již není schopen prožívat vánoční svátky citem. Důkaz, že ztratil něco, co jako dítě měl! Proč jen o tom lidé nepřemýšlejí?

Je to opět duchovní lenost, co jim brání vážně se těmito věcmi zabývat. »To je pro děti«, myslí si, a dospělí na to nemají vůbec čas! Musí myslet na důležitější věci.

Důležitější věci! Tím míní honbu za pozemským, tedy práci rozumu. Rozum rychle zatlačí vzpomínky daleko zpět, aby neztratil převahu, jestliže se cit někdy dostane ke slovu.

Ve všech těchto zdánlivě nepatrných skutečnostech by bylo možno poznat ty největší věci, jen kdyby k tomu rozum ponechal dost času. Ale on má převahu a bojuje se vší lstivostí a záludností. To ­znamená, nikoliv on, nýbrž ve skutečnosti to, co jej používá jako nástroje a za ním se skrývá: temno!

Temno nechce dovolit, aby člověk ve vzpomínkách nalezl Světlo. A jak duch touží najít Světlo a čerpat z něj novou sílu, poznáte z toho, že spolu se vzpomínkami na Vánoce v dětství procitá i neurčitá, téměř teskná touha, schopná mnohé lidi přechodně měkce naladit.

Tato nálada by se mohla stát nejlepší půdou k probuzení, kdyby byla ihned a se vší silou využita. Avšak žel, dospělí se nanejvýš jen oddají snění a vznikající sílu promarní, prohrají. A tak ve snění pomine i příležitost, aniž přinese užitek, aniž se využije.

A když přitom mnohý člověk dokonce uroní několik slz, tu se za ně ještě zastydí, snaží se je skrýt a vzchopí se trhnutím těla, v němž bývá často patrný podvědomý vzdor.

Jak mnohému by se mohli lidé z toho všeho naučit. Ne bezdůvodně se vplétá do vzpomínek na dětství tichý stesk. Je to bezděčné tušení ztráty něčeho, po čem zůstala prázdnota, neschopnost ještě dětsky cítit.

A přece jste jistě již pozorovali, jak krásně a osvěživě působí už jen svou přítomností člověk, jemuž občas dětsky zazáří oči.

Dospělí nesmějí zapomínat, že dětské není dětinské. Vy však nevíte, proč tak může dětskost působit a co vlastně je. A proč Ježíš pravil »Buďte jako děti!«

Abyste zjistili, co je dětské, musíte si nejdříve ujasnit, že dětskost naprosto není vázána na dítě. Jistě přece znáte děti, jimž krásná dětskost chybí. Jsou tedy děti bez dětskosti! Zlomyslné dítě nebude nikdy působit dětsky, a právě tak dítě nezvedené, vlastně nevychované!

Z toho jasně vyplývá, že dětskost a dítě jsou dvě různé a samostatné věci.

To, čemu se na zemi říká dětské, je částí působení čistoty! Čistoty ve vyšším, nejen v pozemsky lidském smyslu. Člověk, který žije v paprsku Božské čistoty, který uchovává paprsku čistoty místo ve svém nitru, získal také dětskost, ať ještě v dětském věku, nebo již jako dospělý.

Dětskost je projevem vnitřní čistoty, je znamením, že se takový člověk oddal čistotě, že jí slouží. To vše jsou jen různé způsoby vyjádření, ale ve skutečnosti je to stále totéž.

Tedy jen dítě vnitřně čisté může působit dětsky, a dospělý, jenž v sobě chová čistotu. Proto osvěžuje, oživuje a také vzbuzuje důvěru!

A kde je pravá čistota, tam může vstoupit také pravá láska, neboť Boží láska působí v paprsku čistoty. Paprsek čistoty je cestou, po níž kráčí. Jinou cestou by ani jít nemohla.

Kdo do sebe nepřijal paprsek čistoty, k tomu nebude moci zavítat paprsek Boží lásky!

Toho buďte vždy pamětlivi a dejte si jako vánoční dar pevné předsevzetí, že se otevřete čistotě, aby o svátku Zářící hvězdy, jenž je svátkem Růže v lásce Boží, k vám mohl po cestě čistoty proniknout paprsek lásky!

Pak jste správně slavili svátek Vánoc, jak je to podle vůle Boží. Přinášíte pak pravý dík za nesmírnou Boží milost, kterou Bůh vždy znovu dává zemi o Vánocích.

Dnes se koná mnoho bohoslužeb na památku narození Syna Božího. Projděte v duchu nebo i ve vzpomínkách různými kostely, nechte přitom promlouvat svůj cit, a rozhodně se odvrátíte od shromáždění, jimž se říká služby Boží!

V prvním okamžiku bude člověk udiven, že takto mluvím, neví, co tím chci říci. To však jen proto, že se až dosud nenamáhal přemýšlet o slově »bohoslužba« a pak je neporovnal s úkony, nazývanými bohoslužbou. Jednoduše jste to tak přijali stejně jako mnohé jiné, co ze zvyku trvá již po staletí.

A přece je slovo »bohoslužba« tak jednoznačné, že by se vůbec nemohlo používat v nesprávném smyslu, kdyby člověk stále znovu lhostejně a bez námitek nepřejímal staletou zvyklost a nepokračoval v ní. Co se dnesoznačuje za bohoslužbu, je v nejlepším případě modlitba, spojená s lidskými pokusy o výklad slov, sepsaných jako slova Syna Božího teprve později lidskou rukou.

Na této skutečnosti nelze nic změnit, nikdo nemůže takovým slovům odporovat, chce-li zůstat poctivý vůči sobě samému a vůči skutečnosti. A především není-li líný o tom důkladně přemýšlet a nepoužívá-li k sebeomluvě prázdných hesel, převzatých od jiných.

A přece je právě slovo »bohoslužba« ve své podstatě tak živé a již samo o sobě mluví k lidem tak zřetelně, že by se jen při troše cítění stěží dalo použít pro něco takového, co se jím dnes označuje, ačkoliv se pozemský člověk považuje za velmi pokročilého.

Bohoslužba musí být živoucí, má-li se toto slovo stát skutečností se vším, co obsahuje. Musí se projevovat v životě. Zeptám-li se, co si představujete, lidé, pod pojmem »služba«, tedy sloužit, nebude nikoho, kdo by na to odpověděl jinak než slovem: pracovat! To zcela jasně spočívá již ve slově »služba« a vůbec není možné si přitom představovat nic jiného.

Sloužit Bohu na zemi neznamená přirozeně také nic jiného než zde na zemi ve smyslu Božích zákonů pracovat, v nich se zachvívat a pozemsky v nich působit. Proměňovat vůli Boží na zemi v čin!

A to všude chybí.

Kdo se dnes snaží pozemskou činností sloužit Bohu? Každý při ní myslí jen na sebe sama a částečně i na své pozemsky blízké. Domnívá se však, že slouží Bohu, když se k němu modlí!

Uvažujte někdy jednou sami o tom, v čem zde vlastně spočívá služba Bohu? Vždyť je to přece všechno jiné než sloužení! Taková je jedna část toho, co se dnes nazývá bohoslužbou, část obsahující modlitbu. Druhá část, výklad slov, sepsaných lidskou rukou, se dá opět považovat jen za poučování těch, kdo se snaží je pochopit. Lhostejní a povrchní beztak nepřicházejí v úvahu.

Ne neprávem se říká »navštívit« služby Boží nebo jim »být přítomen«. To jsou správné výrazy, ony mluví samy za sebe!

Avšak službu Bohu má člověk konat sám, a ne stát stranou. »Prosit« není sloužit; vždyť prosbou chce člověk od Boha obvykle něco dostat, Bůh má pro něj něco udělat, a to je od pojmu »sloužit« daleko vzdáleno. Prosby a modlitby nemají tedy nic společného se službou Bohu.

To je zajisté snadno pochopitelné každému člověku. Všechno, co člověk na zemi činí, musí mít přece smysl; nemůže zneužívat daru řeči, jak chce, aniž by mu to uškodilo. Že nezískal vědomosti o moci, spočívající i v lidském slově, ho nemůže ochránit.

Je to jeho chyba, jestliže to opomíjí! Pak je podroben účinkům chybného používání slov, a to ho bude brzdit místo podporovat. Samočinné tkaní všech prazákonů stvoření se nezastaví a nezpomalí před lidským opomenutím; vše, co je do stvoření vloženo, jde svou cestou s neodchylnou přesností.

To je to, o čem lidé neuvažují, a čeho proto ke své škodě ani nedbají. A co se projevuje dokonce i v nejmenších, nejnepatrnějších věcech.

Chybné označování shromáždění slovem »bohoslužba« také silně přispělo k tomu, že pravou bohoslužbu lidé nevykonávali. Každý se domníval, že již učinil dosti, když se zúčastnil »bohoslužby«, která však ve skutečnosti pravou službou Bohu nebyla. –

Nazývejte svá shromáždění hodinami společného uctívání Boha, to by se jejich smyslu alespoň blížilo a do jisté míry tyto zvláštní hodiny odůvodnilo, ačkoliv se uctívání Boha může projevovat i v každém pohledu, ve všem myšlení a konání.

Mnohý člověk si snad pomyslí, že něco takového není vůbec možné, nechce-li působit příliš vyumělkovaně, nuceně. Ale tak tomu není. Čím více proniká pravé uctívání Boha na povrch, tím přirozenějším se člověk stane ve všem svém jednání, dokonce i v nejjednodušších pohybech. Zachvívá se v upřímném díku svému Stvořiteli a požívá milostí v nejčistší formě.

Přeneste se tedy dnes o svátku Vánoc na některou z pozemských bohoslužeb.

V každém slově by se měla zachvívat blaženost a jásavý dík za milost, kterou Bůh kdysi lidstvu prokázal. Pokud vůbec někdo mezi lidmi tuto milost umí ocenit; neboť plně pochopit její skutečnou velikost lidský duch nedokáže nikdy.

To však budeme všude hledat marně. Radostný vzlet ke světlým výšinám chybí, ani stopa po jásavém díku. Často se dá dokonce postřehnout tíseň, pramenící ze zklamání, které si člověk neumí vysvětlit.

Jen jedno lze nalézt všude, něco, co ráz těchto bohoslužeb všech vyznání nesmazatelně označuje jako nejostřejším rydlem a slyšitelně zhmotňuje to, co se v bohoslužbě zachvívá: hlas kazatelů zní jednotvárně jako žalostný zvuk, neustálým opakováním unavuje a klade se jako šedý závoj na usínající duše.

Někdy však také zní jako skrytý nářek nad něčím ztraceným. Nebo nenalezeným. Jděte sami a naslouchejte. Všude se s tímto zvláštním a podivným jevem setkáte.

Lidé si to neuvědomují, ale, jak se říká, je to tak!

A je to pravda. Vychází to najevo, aniž to řečník chce, a ukazuje zřetelně, v čem se celá bohoslužba zachvívá. O radostném vzletu vzhůru nebo planoucím nadšení nemůže být ani řeči, je to mdlé, malátné doutnání, nemající sílu prorazit volně vzhůru.

Kde se kazatel nenechá »unášet« mdlým, malátným tónem těchto bohoslužeb, kde jím zůstane nedotčen, a je tedy jistým způsobem vlažný nebo vědomě stojí stranou, tam se všechna slova budou zdát nadnesená, a to je souznačné se zvučícím kovem, chladné, bez tepla, bez přesvědčení.

V obou případech chybí žár přesvědčení, síla vítězného vědění, chtějícího v jásavé radosti oslovit všechny spolubližní!

Použije-li se nesprávného označení pro něco s jiným obsahem, jak je tomu se slovem »bohoslužba«, pak se toto pochybení projeví. Síla, jež by mohla působit, je použitím chybného označení již předem zlomena. Nemůže ožít pravé jednotné zachvívání, neboť pojmenováním povstal jiný pojem a ten se pak naplňuje. Provádění bohoslužby je v rozporu s obrazem vyvolaným slovem »bohoslužba« v nejvnitřnějším cítění lidského ducha.

Jděte a učte se, a brzy poznáte, kde se vám podává pravý chléb života. Především využívejte společných shromáždění jako hodin ­posvátného uctívání Boha. Avšak službu Bohu projevujte v celém svém bytí a působení, v životě samém, neboť tím máte radostně sloužit svému Stvořiteli, vděčni za milost, že smíte být!

Učiňte vše, co myslíte a konáte, jedinou službou Bohu! Potom vám to přinese mír, po němž toužíte. A když vás budou lidé i tak zle utlačovat, ať již ze závisti, zlomyslnosti nebo z nízkosti, vy neustále ponesete mír v sobě, a ten vám dá překonat všechny těžkosti!